Nejstarší plně dochované beuronské umění

SKMBT_C224e15120715350-1.png

Budovy kláštera na rušné Alejní ulici si dnes málokdo všimne: Je zastíněna majetstátnějším gymnáziem na protější straně. Přesto si konvent – a zejména pak jeho kaple – pozornost zaslouží. Díky bombardování Prahy na konci druhé světové války je výmalba interiéru nejstarší plně dochovanou památkou tzv. beuronského umění.

Na zelené louce, kousek za nedávno zbořenými městskými hradbami, vznikl klášter sester boromejek roku 1865. Fungoval jako penzionát pro dívky z lepších rodin.

Kapli, zabírající třetinu objektu (velikostí tedy spíš menší kostel), nechala představená řádně vymalovat až po více než 20 letech její existence (klášter pravděpodobně neměl na výmalbu dřív peníze). Na doporučení z pražských kruhů si sestry najaly benediktiny z Beuronu, toho času přechodně sídlící v Emauzích. Beuronští mniši tvořili podle pravidel Petera Lenze, který se (jako mnoho jiných) pokoušel o novou podobu sakrálního umění. Rozčilovali ho všechny sladkobolné madony a baculatí Ježíškové; chtěl malovat méně pateticky. Záměr se příliš neujal – beuronské malby budily v Praze pohoršení a se smrtí zakladatelské generace asi ve 30. letech 20. století směr prakticky vymizel. Řada německých, italských a českých památek vzala za své během války nebo komunismu. To byl i případ pražského kláštera Na Slovanech, který z velké části vyhořel během nešťastného bombardování Prahy spojenci. Teplická kaple se tak stala nejstarším plně dochovaným dokladem beuronského umění u nás.

Budovy kláštera na rušné Alejní ulici si dnes málokdo všimne: Je zastíněna majetstátnějším gymnáziem na protější straně. Přesto si konvent – a zejména pak jeho kaple – pozornost zaslouží. Díky bombardování Prahy na konci druhé světové války je výmalba interiéru nejstarší plně dochovanou památkou tzv. beuronského umění.

Na zelené louce, kousek za nedávno zbořenými městskými hradbami, vznikl klášter sester boromejek roku 1865. Fungoval jako penzionát pro dívky z lepších rodin.

Kapli, zabírající třetinu objektu (velikostí tedy spíš menší kostel), nechala představená řádně vymalovat až po více než 20 letech její existence (klášter pravděpodobně neměl na výmalbu dřív peníze). Na doporučení z pražských kruhů si sestry najaly benediktiny z Beuronu, toho času přechodně sídlící v Emauzích. Beuronští mniši tvořili podle pravidel Petera Lenze, který se (jako mnoho jiných) pokoušel o novou podobu sakrálního umění. Rozčilovali ho všechny sladkobolné madony a baculatí Ježíškové; chtěl malovat méně pateticky. Záměr se příliš neujal – beuronské malby budily v Praze pohoršení a se smrtí zakladatelské generace asi ve 30. letech 20. století směr prakticky vymizel. Řada německých, italských a českých památek vzala za své během války nebo komunismu. To byl i případ pražského kláštera Na Slovanech, který z velké části vyhořel během nešťastného bombardování Prahy spojenci. Teplická kaple se tak stala nejstarším plně dochovaným dokladem beuronského umění u nás.

Komentáře nejsou povoleny.

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑