Nejkulturnější primátor

SKMBT_C224e15112510431-1.pngV Teplicích to svého času opravdu žilo. Věhlas lázní lákal pestrou paletu hostů, kterou každoročně zdobily korunované hlavy a povznášeli významní umělci. Teplice zjevně měly co nabídnout, ale svou pověst „salonu Evropy“ si musely vydobýt a s maximální péčí udržovat. Jestliže lázeňské město mělo být jedním z center evropského společenského a kulturního dění, bylo nutné mít v jeho čele osobnost, která bude náležitě reprezentovat jeho niveau. Starostou tedy nemohl být pouze schopný úředník; ta funkce vyžadovala schopnost komunikovat s intelektuální elitou své doby a vlastně ji také tvořit.

V roce 1824 Teplice takového člověka našly v Josefu Matyáši Wolframovi. Vystudovaný právník původem z Plzeňska se po krátké kariéře soudního úředníka a advokáta ocitl v Teplicích a ve svých 35 letech byl jmenován jejich purkmistrem. V této funkci setrval až do své smrti v roce 1839 a patnáct let jeho působení v čele města patří k těm nejslavnějším.

Josef Wolfram dlouho zvažoval, jaký životní kurz nastavit. Od dětství se totiž věnoval hudbě, tento zájem ještě vzrostl na  plzeňském gymnáziu, a když studoval v Praze a ve Vídni, veškerý volný čas věnoval hudebnímu vzdělávání u předních skladatelů té doby. Asi jen kvůli chatrnému zdraví se dráhy svobodného umělce nakonec vzdal a hudbě se rozhodl věnovat, jen jak mu dovolí jeho profánní zaměstnání. A zdá se, že Teplice byly pro Wolframa tou nejšťastnější volbou. Když se stal jejich prvním mužem, měl v šuplíku celou řadu skvělých kompozic, ty nejlepší však již obíhaly české a rakouské salony. Teprve Teplice mu ale poskytly dostatečné zázemí, množství podnětů i prostoru k tomu, aby rozvíjel to, co mu bylo nejdražší.

Alfréd, Okouzlená růže, Normani na Sicílii, Princ Lízinka, Beatrice, Mnich z hor, Zámek Candra, to jsou názvy některých z jeho oper. Jejich premiéry, které často řídil sám Wolfram, se odehrály na předních evropských scénách, především v Praze, Drážďanech a Berlíně. Jejich prvními posluchači však byli hosté četných večírků ve Wolframově bytě, dveře si zde podávali Alexandr Humboldt, František Palacký, Niccolo Paganini, král Bedřich Vilém a mnozí další. Když přišla Wolframovi nabídka kapelnického místa v drážďanské dvorní opeře po náhle zesnulém Carlu Marii von Weberovi, nebylo divu, že bez váhání zůstal v Teplicích. Jeho opery se s úspěchem hrály po celé střední Evropě, ve svém městě vítal nejváženější elity své doby. Byl jim sám skvělým hostitelem a snažil se, aby i Teplice byly stále lepším a lepším místem tělesné i duševní očisty a inspirace. Jedním z posledních Wolframových počinů tak bylo založení lázeňského orchestru, který v Teplicích jakožto Severočeská filharmonie působí dodnes. Na vzkříšení jeho skladatelského i společenského odkazu však Teplice teprve čekají.

  1. července 2015 uplynulo od Wolframova narození 126 let.
  • Svého muzikálního purkmistra si Tepličané vážili. Při rušení hřbitova v Lípové ulici tak nebyl odstraněn náhrobek pouze dvou lidí – Wolframa a básníka Seumeho. Dodnes ho můžete najít v houští nad schody z ulice U Císařských lázní.
  • Hudebnímu dílu se věnuje Collegium Hortensis a jeho dirigent Jan Zástěra (který je i autorem tohoto textu), Brixiho komorní soubor a Dr. Lenka Přibylová z UJEP.¨
  • Wolframův životopis přepsaný z Revue Teplice z roku 1969 najdete na webu knihovny.

Komentáře nejsou povoleny.

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑